Irish Dew – recenze

Irish Dew: Šance

Po výborném albu Rua skupiny Dún an doras je Šance Irish Dew už druhým „keltským“ titulem v letošním katalogu Indies Records. Zatímco Dún an doras se i ve vlastních skladbách spořádaně drží tradice a jejich nahrávka je oslavou čistoty stylu, Irish Dew neposedně kličkují mezi vlivy moravskými, českými, africkými a irskými a dokazují, že globalizovaný svět si žádá globalizovanou hudbu. Přinášejí recepturu ne tak průzračně čistou a na první poslech krásnou, o to však pestřejší a také odvážnější.

Irish Dew jsou v současné době čtyři pánové, kteří střídají vícero nástrojů. Kapelník Václav Veselý má pod svým jménem vedle akordeonu uvedenu například akustickou i elektrickou kytaru, mandolu, balalajku nebo syntezátor. Seán Barry, jediný opravdový Ir v kapele, si většinou vystačí s irskou harfou, na kterou však hraje virtuózně. Jiří Podzimek střídá akustické a elektrické kytary a Robert Fischmann hraje na všechny možné druhy fléten od klasické příčné přes irský low whistle až po egyptský náj. Tento výčet hudebníků však není úplný. Album Šance je studiová záležitost, se kterou kapele vypomáhalo úctyhodných sedmnáct (!) hostů. Najdeme mezi nimi známé zpěváky (Lenka Filipová, Robert Křesťan, František Segrado, Marcela Voborská), zpívající herečku (Zuzana Stivínová), řemeslně dobré „doprovazeče“ (Jiří Veselý na bezpražcovou basu, Radek Klučka na bicí), zpestřující sólisty (Jakub Klár na příčnou flétnu a pikolu, Martin Chmelař na pozoun) a také překvapivě dva muzikanty z afrického Senegalu (Lamine Kouyate a Wally Touré).

Na albu se střídají instrumentální skladby s písněmi, přičemž instrumentální složka převažuje. Ve většině melodií najdeme náznaky irského folklóru, avšak kapela s nimi pracuje velmi nekonvenčně. Ve Stroji času, který si docela dobře dokážu představit jako filmovou hudbu, udržuje posluchače v neustálé pozornost poměrně rychlé střídání nálad a tempa. Živá a přirozená hra na flétnu (se slyšitelnými nádechy) se přelévá v jakoby umělou nápodobu větru, do které začne kvílet elektrická kytara simulující bouři. To vše však trvá pouze okamžik, po kterém nás stroj času přenese do úplně jiné doby a nálady. Druhá hora začíná kontrastem tradičního whistle a moderního syntezátoru, aby se z dlouhé předehry až po zhruba minutě a tři čtvrtě vyklubala variace na irskou lidovou melodii. Temné bručivé zvuky elektrické kytary podmalovávají úvod Šonova, aby nám kapela vzápětí předvedla úžasnou souhru whistlu, akordeonu a kytary. Elektrická kytara je výrazně slyšet i v Heřmánkovických náhrobcích, zatímco Askiburgion vyznívá o něco tradičněji. A v úvodním Kukaččím lese, možná pouze pod vlivem dalších skladeb alba, jako bych slyšel náznaky afrických rytmů.

I když v instrumentálních skladbách mají hosté také své důležité slovo (dosud jsem nejmenoval například Luboše Malinu, kterého si kapela zve i na koncerty), dominantní je jejich role především v písních. Lenka Filipová se s noblesou jí vlastní ujala tradicionálu Carrickfergus, který mimochodem Irish Dew zařadili i na své první album Závist. Filipová má krásný hlas, drobounkým škraloupem je pouze místy až příliš česká výslovnost angličtiny. Jak dobře zvládá táž zpěvačka irštinu, bohužel netuším, avšak Oidche Mhath Leibh zní velmi působivě. I když obě zmíněné písně patří k vrcholům alba, zmínit musím i ostatní. Noc pod Bare Hill se Zuzanou Stivínovou nezaujme pouze epickým textem, ale také dlouhou „nepísňovou“ předehrou. Přirozený projev Roberta Křesťana v písni Althea budí respekt i přes drobné výslovnostní prohřešky. Nejkurióznější kapitolou celého alba je pak skladba Neočekávané setkání, ve které spojili své pěvecké síly František Segrado a Senegalec Lamine Kouyate. Jejich duet je úžasnou variací na lidovou píseň Z púlčínského kostelíčka, na kterou Afričan zpívá pro nás nesrozumitelné variace ve svém jazyce. Doprovod obstarává les nástrojů v čele s akordeonem, flétnou, keltskou harfou a západoafrickou corou, přičemž v úplném závěru se z moravsko-africké písně vyklube opět irský tanec. Kombinace velmi odvážná, pro někoho možná nestravitelná, avšak přinejmenším zajímavá.

K Irsku, které má ve svém názvu, se kapela Irish Dew na svém albu neustále vrací. Současně však kmitá mezi Čechami a Moravou a Senegalem a cestou nasbírá a zužitkuje spoustu dalších vlivů. Výsledkem je velmi zajímavá kolekce písní a skladeb, která se dobře poslouchá jako kulisa a ještě lépe vychutnává se sluchátky na uších. Je to hudba inteligentní a mnohovýznamová a současně baladicky zpěvná a tanečně jednoduchá. Album přes svou různorodost drží překvapivě pohromadě, což se nepovede každému. Za to před Irish Dew smekám a (nejen) kvůli tomu se k albu Šance budu rád vracet.

Milan Tesař, IFolk

Druhá zpráva ze staré vlasti

Název článku je podtitulem alba skupiny Irish Dew s názvem Šance, o kterém i já shodou okolností píši pro Folktime již druhou zprávu. Poté, co jsem sepsal reportáž o křtu tohoto alba, doputovalo ke mně album samotné. Jistě nemá smysl opakovat to, co jste si již přečetli v článku „Irish Dew křtili v Akropoli své nové album Šance“. Nicméně mluvit o tomto albu znovu je rozhodně na místě.

Proč? Zkrátka proto, že je to album velmi dobré, zajímavé a příjemné. Dokázalo totiž vstřebat mnoho vlivů i hostů aniž by dopadlo jako dort pejska a kočičky. Naopak, množství nejrůznějších nástrojů, instrumentalistů, několik hostujících zpěvaček a zpěváků, zpestření nejen hudební, ale např. i jazyková (zazní zde krom češtiny a angličtiny i gaelština a africký jazyk wolof) dělají z alba lahůdku, kterou si lze vychutnávat na mnoho způsobů.

Hudební inspirace z různých koutů světa jsou jistě přínosem nejen pro milovníky tradiční irské hudby, ale i pro ty, kteří se na ní dívají pouze jako na jakési instrumentálky se stále se opakujícími motivy, určené k tanci. Ty první určitě neurazí a dá jim ještě „něco navíc“ a ty druhé má rozhodně tu moc přivést k irské hudbě blíže a snad i poodhalit něco z její jedinečnosti. Myslíte si, že patříte spíš do té druhé skupiny? Pak rozhodně neváhejte! Je tu pro vás jedinečná Šance, nabízená navíc velmi příjemným a elegantním gestem.

Příklon Irish Dew k world music asi nejvýrazněji demonstruje skladba s názvem Neočekávané setkání, kde se na podkladu písně Z púlčínského kostelíčka mísí hudba moravská, irská a senegalská velmi ojedinělým a citlivým způsobem, který společně se spontánností afrických muzikantů a zpěvem Františka Segrada ukazuje, v čem je síla lidové písně. Už jen kvůli této skladbě by stálo za to album mít. Něco ojedinělého však najdete patrně v každé z třinácti skladeb tohoto alba, ať již jde o písně, nebo instrumentálky, které můžete slyšet jak v podání čtyřčlenné sestavy Irish Dew, tak v sestavách rozšířených o hosty třeba až do dvanáctičlenného bandu.

Album přímo vybízí k tomu, aby v něm posluchač hledal a objevoval, zároveň však obstojí jako celek i při poslechu  bez nějakého hlubšího soustředění, jen když ho na sebe prostě necháte působit. Nezklame vás v autě, ani jako kulisa při práci, ale patrně nejvíce si ho vychutnají ti, kteří se posadí do křesla v obýváku a pustí si ho do sluchátek. O kvalitě instrumetalistů netřeba pochybovat, stejně tak jako o kvalitě zpěváků, aranží a českých textů. V neposlední řadě jistě potěší i booklet s texty, fotografiemi a řadou informací, včetně poctivého rozpisu nástrojového obsazení u jednotlivých skladeb.

Jaroslav Síbrt, FolkTime

Irish Dew: Šance

Česká „keltománie“ je již minulostí, řada skupin však v odkrývání svých keltských kořenů s úspěchem pokračuje a stvrzuje tak, že chladnokrevně kalkulujících hudebníků není na domácí scéně většina. Po zdařilém jarním albu kapely Dún an Doras připravila novinku i formace Irish Dew, jejíž vedoucí, kytarista a akordeonista Václav Veselý, tentokrát přizval do nahrávacího studia mnoho (často věru nečekaných) hostujících osobností. Na albu Šance, stylově nazvaném podle jednoho z center známého keltského oppida na Zbraslavi, si zazpívali Robert Křesťan, Zuzana Stivínová i Lenka Filipová a zahráli Luboš Malina (banjo), Radek Klučka (bicí, bodhrán) či Jiří Veselý (baskytara). Největším překvapením je však účast senegalského zpěváka a hráče na coru Lamina Kouyata, jenž v duetu s dalším z hostů, valašským bardem Františkem Segradem, ještě zvěrohodňuje slova lídra skupiny o fúzi různých žánrů jakožto zásadním hudebním přístupu současných Irish Dew.

(miš), Týdeník Rozhlas